News

Vydavatelství EMI mi vydáva Platinum Collection. Jsou to tři alba - písně, muzikály a crossovery a dále hudba a písně z filmů. Vedle známých skladeb jsou na albech hlavně hudby které mám rád, nebo které nikdy nevyšly. Zde je průvodní text z bookletu:

Do hudby jsem se zbláznil v pubertě. Asi od devíti let jsem sice chodil do piana, ale uléval jsem se, jak to šlo, nijak mě to nebavilo. Pak se ale objevil big-bít, Beatles atd. a má pubertální zmatená duše dostala idoly. Kytaristy, skupiny, zpěváky a vůbec jsem se nezabýval tím, že to, co hrajou, musel někdo napsat. Skladatel pro mě tehdy byl jakási prehistorická bezpohlavní améba, což byl výsledek hodin hudební výchovy na základní škole. Začal jsem hrát v nejrůznějších skupinách, hlavně na baskytaru. Pak jsem se začal učit na kontrabas a po střední škole jsem se dostal na Státní konzervatoř v Praze. Nejprve jsem chtěl být umělcem vážné hudby, leč se svými spolužáky jsem začal hrát jazz a jazzrock a bylo po vážném umělci. A mí spolužáci – Milan Svoboda, Míša Kocáb, Zdeněk Merta a ještě kdo já vím, všichni skládali. Tak jsem zbystřil, přehodnotil pohled na skladatele a začal jsem psát taky. Napřed byly mé skladby hodně ovlivněny jazzem, ale postupně jsem začal inklinovat k písničkám a mým snem bylo psát filmovou hudbu. Ten se mi splnil v roce 1984, kdy jsem napsal režisérovi Vítkovi Olmerovi svou první hudbu k filmu Druhý tah pěšcem. Za tu důvěru mu budu nadosmrti vděčný, protože dát film začínajícímu skladateli je vždy velká odvaha. Zásadní je moje spolupráce s Luckou Bílou, s Gábinou jsme pro ni napsali víc jak sedmdesát skladeb, žánrově dosti odlišných, od písniček přes muzikál až ke skladbám z oblasti crossover.  A nejdůležitější spolupracovník je pro mě Gábina, její mnohdy velmi osobité texty dávají mé hudbě další rozměr. Díky Gábinko!

Asi ze dne a půl mé hudby, o které vím a mám ji archivovanou, jsem vybral písničky, části filmových hudeb, muzikálů,  nebo skladby, které mám rád a nebo i rarity, které asi skoro nikdo nikdy neslyšel.

Písně

Miss Moskva byla první píseň, kterou mi Gábinka otextovala, i když původně ji měl textovat Zdeněk Borovec. Gábina slyšela demoverzi a řekla mi, že refrén zní jaksi rusky a ať poprosím pana Borovce, aby napsal část v ruštině. Tak jsem ho porosil, leč on prohlásil, že žádnou ruštinu psát nebude a ať si to milostivá paní otextuje sama. A stalo se a byla to jedna z nejúspěšnějších věcí Jirky Korna. Pan Borovec pro Jirku ale otextoval jinou mou píseň, Ještě tě mám plnou náruč. Je to myslím jeden z nejkrásnějších zamilovaných textů.

Písničku Missariel ( za stejnojmenné desky, která v roce 93 dostala pět českých Gramy) nazpívala Lucka Bílá, aniž zcela vnímala, o co v textu jde. Druhý den, když ji obsah došel, přišla trochu přepadlá, ale zaplať pánbůh, nechtěla nic měnit. Bylo to tvrdý děvče. Na konci písně je její improvizace, končící dosti expresívním řevem, kterou nazpívala napoprvé, aniž si jí předtím zkusila. Já jí jen rukama ukazoval začátek, gradaci a konec. Pak jsem zpocený zastavil magnetofon a už jsme na to nesáhli. Noe je píseň, která v rádiu nikdy nezazněla a nikdy nezazní. Je z druhé desky (Album Lucie Bílá), kterou jsme napsali pro Lucku. Protože střední část potřebovala změnu, tak nás napadlo použít část textu ze Starého zákona v hebrejštině, zpívaného jako v synagoze.  Gábině doporučili na židovské obci pana Mikiho Rotha. Do studia přišel pán, kterému tehdy bylo asi osmdesát, ale vypadal o dvacet let mladší. Postavil se k mikrofonu, nasadil si kepele a když napůl dozpíval a napůl dodeklamoval, tak jsme se oba rozbrečeli.

Zázrak má tak sarkastický a pravdivý text a je to podle mě jedna z nejlíp nazpívaných věcí Luckou. Karel Gott je v Tangu miracolosu tenorový Bůh. Zpívá italský text skvěle procítěně, pln emocí, prostě jak má tango znít. Přitom ten text nemá vůbec smysl, Gábina vypsala z italského slovníku slova od O, pak od P a od A, sboru napsala řádek absurdní polštiny a dílo bylo dokonáno. Akorát na konci, kde melodie jde nahoru a Karel přešel do falzetu, se nás tehdy ptal: „ prosím vás můžete mi říct, proč jsem v závěru přišel vo koule?“

Jsem pták je píseň, kterou nemá rád nikdo kromě mne. Nikdy nebyla jiným pěvcem nazpívaná,  v rádiu ani v televizi se nikdy nevysílala, nikdo ji vlastně ani nezná. Možná, že mám trochu pomatenou zpětnou vazbu nebo záhadný vkus, ale já ji mám radši než některé své mnohem úspěšnější písně. Když jsem ji skládal, tak jsem si pořád zpíval „I am bird, I am bird“ a když jsem ji později přinesl Zdeňkovi Borovcovi k otextování, tak jsem na něj naléhal, ať je v textu „Jsem pták“.  Řekl mi tehdy „Ondřeji nezlobte se, ale tohle já do textu nemohu dát, to po mně opravdu nechtějte. Vy jste se zbláznil…. jsem pták!“. Nakonec to tam je a myslím že ho to inspirovalo k napsání textu, který měl před revolucí i trochu provokativní charakter.

Živí nás nedostanou z CD Woman je moje životní motto. Kdo si píseň pozorně poslechne, snad pochopí. Pepa Vlček, kterému jsem desku pouštěl před vydáním, k této skladbě podotkl, že až standartní posluchač uslyší „Jak Machatý jsem v Extázi“ opravdu nebude tušit, o co se jedná a možná vypne rádio. Nevypne, protože z rádia ji taky nikdo nikdy neuslyší. Na konci tohoto CD jsou dva unikáty. Ten první je z roku 1982, jmenuje se Hledá se Méďa Béďa, nazpívaly ho Bezinky a surrealistický text obsahující absolutní rým napsal pan Zdeněk Borovec. Kuriozitou na této písni je, že rytmiku hraje celý tehdejší Pražský Výběr. Kocáb piano, Pavlíček kytaru, Hrubeš bicí, Tomek conga a já na baskytaru. Tato skladba prý byla na začátku devadesátých let v hitparádě Radia 1, která se jmenovala Strašidelný zámek. Sweet 50 je vlastně demosnímek, který jsme nahráli jako dárek k padesátinám Jiřího Bartošky. Sestava pěvců a výkony jsou opravdu nestandartní. Píseň začíná filmový producent Jarda Bouček, který si první tón naladil u klavíru a pak rychle běžel k mikrofonu zpívat, než ho zapomene. V tomto duchu se točilo dál, úroveň interpretů je opravdu velmi rozdílná. Dále zpívají zuřivý Filip Sirotek, kamarádka Simonka Greifová, Marek Eben, Gábina, Milada Kratochvílová, já a Daneček Závorka, kterého nedoladila žádná ladička. Den po natáčení musely přijít do studia dvě uklízečky a půl dne se větralo.

Muzikály & jiné

Muzikál Johanka z Arku byl pro mě zásadní zlom. Do té doby jsem většinou napsal hudbu a textař jí pak otextoval. Johanku jsem napsal celou na Gábininy texty a od té doby pracuji převážně tímto způsobem. Text má svůj rytmus, obsah, někdy nepravidelnosti, frázování a to je pro skládání dost inspirativní.

Proklínám jsem složil jako první píseň do Johanky, v létě roku 1999. Nazpíval ji Petr Muk, a když ji poslouchám, čím dál tím víc si uvědomuju, jak je nenahraditelnej, i když jsme všichni nahraditelní.

Most přes minulost jsem napsal naopak jako poslední píseň do Johanky. Režisér Bednárik mě terorizoval, že musím napsat „rádiovku“ – tedy píseň, kterou by hrála rádia. Nevím, jak se mi to tehdy podařilo, protože napsat „rádiovku“ jednoduše není možné, nikdo netuší dopředu, jak to dopadne. Z Mostu se stala nejhranější píseň roku 2000. Vždy mi na ní trochu vadilo, že je krátká, a tak jsem pro nový soundtrack Johanky z roku 2009 dopsal krátkou střední část a zopakoval refrén, nazpívaly ji jako duet s prolínajícími se hlasy Bára Básiková a Lucka Šoralová. V muzikálu takhle samozřejmě není, protože dvě Johanky je blbost.

Elixír života byl úplně jiný muzikál než Johanka. Byl napsán na zakázku pro farmaceutickou firmu o vynálezci  léku Wobenzym, doktoru Maxovi Wolfovi. Také jsme za to dostali od kritiky pěkně za uši, lidé na něj chodili s nedůvěrou, ale na konci byla vždy standing ovation. Celou hudbu jsem složil u klavíru, žádné computery. Psal jsem písně, které měly kabaretní, amerikanizující nebo šansonový charakter, občas s příchutí kletzmeru a pak jsme je ještě s Martinem Kumžákem a Miroslavem Vydlákem zaranžovali. Dostal jsem na vyprodukování hudby hodně peněz a tak jsem si mohl dovolit smyčcový orchestr, dechy a velkou rytmiku. Na nahrávce hraje a zpívá skoro šedesát lidí. Gangsterskou Bugsy Siegel Wrong Song mi nazpíval pro tuto desku Vašek Noid Bárta, jeden z nejzajímavějších současných interpretů, myslím, že ještě čeká na své objevení.

Do Woo Do jsem vybral hlavně kvůli Pavle Kapitánové, říkalo se jí česká Janis Joplin. Měla pregnantní frázování, zvláštně ostrý hlas a byla to skvělá holka. Zabila se v autě, co k tomu mám říct?                                                              

Never more je pomníček Kamila Střihavky, skladba o několika částech, kde hraje všechno a všichni – bubny, kytary, trumpety, trombóny, horny, flétny, piccoly, smyčce, sbory... , skoro jsme ji nedokončili, protože jsem zahltil všechna nahrávací zařízení.                                                                                                         

Nebyli jsme jablko – tuhle píseň jsem napsal bez textu. Skládal jsem něco jiného a napadla mě. To se stává. Gábina jí ale pak nechtěla textovat, že je to odporný cajdák. Nakonec jsem ji ukecal, ať napíše jakýkoliv text s potřebným dějem a vůbec ji u toho neposlouchá. Udělala to s největším odporem a já jsem potom musel přizpůsobit melodii a frázování textu, protože na tu původní se samozřejmě vůbec nedal zazpívat. Árie byla na konci muzikálu a slabší jedinci u ní brečeli. To byla pro mě taková malá satisfakce.

Pro muzikál Robin Hood jsem použil úplně jiné výrazové prostředky než pro Johanku a Elixír. Vždy se snažím, aby hudba – její melodika, harmonizace, orchestrace a celkový charakter – konvenovala s tématem. Proto jsem do Robina kromě standartních nástrojů použil také staré nástroje jako šalmaje, bombard, fidulu, cistru, zobcové flétny a keltskou harfu. Zoufale jsem sháněl přes svého kamaráda v Anglii hráče na tento nástroj, ale pak jsem objevil u nás žijícího Skota Seana Barryho, který mi skvěle nahrál všechny party.  Vznik tohoto muzikálu kupodivu proběhl v jakémsi vzácném souznění. Gábina se se mnou nehádala a režisér Jáno Ďurovčík měl velmi málo a ještě k tomu konstruktivních požadavků. Dodnes se tomu divím, takhle to většinou neprobíhá. Jediná věc je mi velmi líto – kvůli práci na Robinovi jsem musel odmítnout nabídku Jana Svěráka napsat hudbu k filmu Kuky se vrací.

Šach – mat jsem napsal v létě v roce 1989. Bylo to na popud Richarda Hese, který měl tehdy velmi slavnou taneční skupinu UNO a chtěl s ní nastudovat ucelený delší projekt. Rozhodl jsem se napsat atypickou, těžko zařaditelnou hudbu na pomezí  hudby vážné a nevážné, nejbližší název je asi crossover. Napřed jsem myslel, že celé dílo bude pouze orchestrální, ale velmi brzo jsem přidal vokální složku. Ta mi umožnila kombinovat klasický zpěv s rockovým nebo popovým, dva trochu odlišné světy.  Již si nepamatuji, jak vznikl nápad zpívat latinsky, ale Gábina s panem doktorem Jaromírem Wolfem na vokální melodii upravili latinské texty z básní Horatia, Tibulla a z Nového zákona (Zjevení sv. Jana).  Všechnu hudbu jsem nahrál na syntetizátory, kterými jsem se snažil nahradit symfonický orchestr. To samozřejmě ani dnes zcela nejde a při tehdejších technologiích to bylo zcela nemožné, ale myslím, že tím vznikl hudebně i zvukově zvláštní útvar. Na tehdejší nahrávce zpívali Lucie Bílá (byla to naše úplně první spolupráce), Michael Kocáb, Ivan Kusnjer (baryton), Ivona Škvárová (alt), Vladimír Doležal (kontratenor), Olga Orolinová (soprán), zpívala tam i Gábina a dokonce i já a sbory, a recitoval pan Jiří Bartoška.V roce 2009 jsem se rozhodl Šach-mat znovu vydat (samozřejmě u EMI). Celý jsem ho přeorchestroval, ale z pásu starého dvacet let, který jsem kupodivu neztratil a jakýmsi zázrakem vydržel, jsem vypsal hlasy Lucky Bílé, Michaela Kocába , Jiřího Bartošky, Vladimíra Doležela, Gábiny Osvaldové a dalších a implantoval jsem jejich zpěv z roku 1989 do současné nahrávky. Nově nazpívali party Daniel Hůlka, fantastická sopranistka Marie Fajtová, Lucka Šoralová a slovenská operní diva altistka Daniela Baňasová. Na Platinum Collection jsou dvě části – Setkání a Dialog čtyř. V první zpívá Mařenka Fajtová s Vladimírem Doležalem, ve druhé Kocáb, Daniela Baňasová, Vláďa Doležal, Marie Fajtová a Gábina, přičemž zpěv Michaela Kocába, Vládi Doležela a Gábiny byl opravdu nahrán před 22 lety v malinkém pokoji v našem tehdejším bytě na Vinohradech.

Zahrada rajských potěšení (Garden of Earthly Delights) vznikla v roce 1991 na podnět Petra Kratochvíla, majitele divadla Ta Fantastika. Jednotlivé části byly inspirovány a pojmenovány podle výsečí ze stejnojmenného obrazu Hieronyma Boshe. Hudba byla pod celým nonverbálním scénickým zpracováním, ke kterému výtvarnou část navrhl konfliktní, leč námi milovaný malíř Josef Jíra. Petr se Zahradou projezdil celou Evropu, občas za dramatických situací, které vznikaly kvůli dvěma obrazům V jednom jsou nazí hříšníci vařeni v kotli (později v představení hrála i Lucka Bílá, také nahá) a v závěru, v nanebevzetí, se objevil jako anděl opravdu andělsky a atleticky vypadající, leč zcela nahý rekvizitář Kulenda. Problémy byly hlavně v Itálii. Scéna v kotli byla přehlídka krásných ňader našich umělkyň a to Italům přes protesty jejich manželek vyhovovalo. Příchod vyvinutého anděla Kulendy však často vyvolal katastrofu, pánové zakrývali svým ženám oči, vlekli je z divadla ven a chtěli vrátit vstupné. Vždy jsme škodolibě na tento okamžik čekali.

Já jsem na některých částech hudby ještě potom pracoval, některé jsem přeinstrumentoval nebo změnil formu. Do Sebelásky, kterou původně navzdychala jenom Lucka Bílá, jsem přidal střední část, deklamovanou Filipem Renčem. Do Svatby, která byla bez kontinuálního rytmu, jsem přidal loop bicích .V té době loopy – tedy nasamplované smyčky začínaly a všichni jsme jimi byli okouzleni. Myslím, že její hlasitost jsem trochu přehnal, posuďte sami.

S houslistou Pavlem Šporclem jsme spolu dlouho diskutovali o možné spolupráci. Po několika schůzkách, které se ale odehrály v rozsahu asi dvou let – nebyli jsme líní, ale pořád nějak nebyl čas – vznikla skladba Halliuve. Divný název má svou genezi. Měl jsem již tuto skladbu rozepsanou a částečně nahranou v demoverzi. Tehdy jsem ve studiu točil úplně jinou hudbu s klasickým mužským sborem a když už tam pánové byli, tak mě napadlo, že by mohli něco nazpívat do tohoto tracku. (Track jsem napsal schválně, takhle se dnes o hudbě mluví. Píseň, árie, část symfonie je track. A ještě horší pojmenování používají někteří zvukaři a to je file, čti fajl. To už se hudba smrskla jen na hromadu nul a plusů, prostě nablblejch dat, a taky se k ní tak přistupuje. Digitální technika je sice geniální, ale hudbu částečně zavraždila. A nejen hudbu.) Rychle jsem jim napsal part hlasů na slabiku á, ale v některých místech bylo třeba zpívat něco jiného, á bylo oslovské. Napřed jsem pány poprosil, ať modulují ústy tóny, to ale znělo, jako když v dálce bučí stádo zubrů. Chtěl jsem po nich tedy zpívat nějaký text, samozřejmě padla otázka jaký. Nebylo už moc času a tak jsem v zoufalství řekl, ať zpívají třeba halí juvé, rytmicky to do hudby půjde. Zpěv zněl docela zajímavě a tak skladba dostala posléze ušlechtile a záhadně znějící název Halliuve. Lucka Šoralová mi dozpívala etnické hlasy, objevující se v pozadí. Pavel si pak vzal domů hotový demosnímek, doupravil do něj part sólových houslí a hlavně dopsal skvělou kadenci a o týden později byla skladba nahraná a smíchaná. Je to fenomenální houslista, rád bych s ním ještě něco udělal.

Film

Farewell song byla píseň z filmu Zdeňka Sirového Cesta na Severozápad, krásně nazpívaná Zuzanou Michnovou, s textem Zdeňka Majera, inspirovaným básní Rudyarda Kiplinga „If“. Zdeňkovi jsem napsal ještě hudbu k filmu Dostih. Byl to skvělej chlap, pamatuju si jeho definici alkoholika – to je ten, co kvůli pití neplní své povinnosti. Měl a má pravdu.

Discopíseň Hold me baby ve filmu Bony a klid hrála pod ďábelským mejdanem veksláků, kde všichni všechny, jak to bývalo. Nazpívali ji Charles Shaw a Silvia Brown, Američané žijící v tehdejším Západním Německu. Sehnal mi je producent Borek Severa, žijící tamtéž. Vůbec nechápu, že mi tehdy dovolili přivést interprety ze Západu, vlastně byl zázrak, že celý film nešel do trezoru. Střihačce Ivaně Kačírkové vtrhla do střižny Stb a nekompromisně ukradla  záběry, kde si policajti zkoušejí v průjezdu džíny a mají červené trenky, Vítkovi Olmerovi nařizoval po nějaké projekci inkvizitor Císař, aby vystřihl několik scén. Vykašlal se na něj a myslím, že čekal, co se stane. Nezcenzurovaný film totiž někdo přepsal na VHS a tak se začal šířit mezi lidmi, často v skoro nekoukatelných kopiích. Viděl ho snad celý národ a všichni byli zvědavi, co tam bolševici nechají a co zakážou. Ti to pak vzdali. Zpěvák Charles Shaw se o pár let později ještě vyznamenal. Byl to on, kterého nechal producent Frank Farian zpívat za Milli Vanilli a oni jen otvírali pusu. Leč zatímco Milli Vanilli byli slavní a brali velké peníze, Shaw dostával od Fariana pár marek a nikdo ho neznal. Tak to nevydržel, všechno vykecal tisku, Farian ho samozřejmě vyhodil, Milli Vanilli skončili a s ostudou museli vrátit cenu Grammy. Kde Shaw zmizel, netuším, ale byl skvělej.

Requiem pro panenku jsem napsal z hudby, která hrála pod drastickou scénou požáru dětského ústavu ve stejnojmenném filmu. Upravil jsem jí, přidal rytmiku a Gábina pak napsala velmi emotivní text. Melodie měla rozpětí asi dvě oktávy a Lucce jsem trochu zničil hlasivky. Byla to naše první „popová“ píseň a myslím, že Lucie svou interpretací tehdy všechny trochu šokovala. Ta píseň ale byla tak náročná, že ji už nikdy živě nezpívala. Nedivím se jí.

Tak pardón a Dík těm slovům jsou z písně z  filmu Filipa Renče Válka barev. První zpívá krásně smutně a cool Ilona Csáková a druhou velmi charismaticky našeptala Áňa Geislerová. Nejsem si jist, ale možná je to její jediný pěvecký výkon za celou kariéru. Celou hudbu jsem psal na dotírání Filipa ve stylu Twin Peaks a fakt se k filmu hodila. Investigativní kritici mi to také pěkně otloukli o hlavu. Dokonce v rádiu někdo pustil část hudeb a strašlivě mě dehonestoval, jaký jsem zloděj. Nějak to ale popletl a vysílal fragmenty, které měly nanejvýš podobnou náladu, ale ničemu z Twin Peaks se přímo nepodobaly. Kdyby mě býval byl zavolal, mohl jsem mu poradit mnohem lépe. O rok později, v roce 1996, točil Angelo Badalamenti (autor hudby k Twin Peaks) s Davidem Lynchem v nahrávacím studiu Smečky hudbu k filmu Lost highway. Náhodou jsem se tam s ním setkal a popsal mu svůj hřích. Smál se tomu, poprosil mě o soundtrack a pak mi ještě popisoval, jaké nástroje používá, jak nahrává a dlouho jsme se bavili o muzikantech. Jura Ďurovič, tehdejší šéf Smeček, mi říkal, že Badalamenti pak večer volal ze studia manželce do Ameriky a radostně jí oznamoval, že někdo z Prahy napsal hudbu v jeho stylu.

Bomber z filmu Nahota na prodej je další zvukový výhřez Lucky Bílé. V první části zpívá melodii na mnou napsané slabiky, takže jsem se stal trochu textařem a ke konci má improvizaci, která je podobná řevu vražděného tukana. Další unikát. Pak se ještě ve snímku ozve Baby´s gone, to je příspěvek Oskara Petra.

Akumulátor 1 byl první ze čtyř filmů Honzy Svěráka, ke kterým jsem napsal hudbu. Byla náležitě mohutná, až předimenzovaná a někdy přeslazená, jak to téma filmu vyžadovalo. Byla to moje první opravdu velká partitura, celý symfonický orchestr a smíšený sbor.  S orchestrací mi pomáhal Jirka Svoboda, bratr slavnějšího Karla. Bydlel u Strossmayerova náměstí v půdním bytě, záclony měl pořád zatažené, nevím proč, protože žil a pracoval stejně pouze v noci.  Já jsem s ním tím pádem několik nocí strávil, oba jsme pořád kouřili, on ještě mnohem víc než já, pili kafe a každý psal u jednoho stolu partituru, bez klavíru. Mně to dalo dost práce, nebyl jsem na tento způsob psaní zvyklý. Dělali jsme dlouhé pauzy, ve kterých jsme ještě víc kouřili a povídali si o hudbě, o zážitcích s režiséry (to je oblíbené téma skladatelů) a o životě. Umřel dřív než Karel, na oba často myslím. Nahrávka pak vznikla v Rudolfinu, v sále s výjimečnou akustikou, je to na ní slyšet.

Hlavní hudební téma ke Koljovi jsem napsal hned po přečtení scénáře, tak silně na mě zapůsobil. Nikdy to nedělám, skládám až na sestříhaný film, protože obraz je velmi inspirující a při práci mě vede. Tady se to ale povedlo, téma ve filmu zní hrané na klavír nebo se ještě přidávají smyčce. Jen v jednom případě začíná sólovým violoncellem a pak se přidá celý orchestr. Sólové trubce, kterou hrál Mirek Kejmar, trumpetista České filharmonie, jsem v této části napsal blue tón, pro vysvětlení - takový falešný tón. Když jsme ji nahráli, tak přiletěl ze studia do režie s notami jako důkaz a křičel: „to nebyla chyba, von mi to tam napsal“! A ve snímku to tak zůstalo, líbilo se nám to. Vyhlašování Oscarů, kde byl také nominován Kolja, dávala u nás televize přímým přenosem pozdě v noci, časový posun. Já jsem to psychicky neunesl, opil jsem se a usnul. K ránu mě vzbudila strašlivým cloumáním Gábina, která vydržela, a křičela: „Soukup vole, vzbuď se, máte Oscara!“ Vylítl jsem z postele, měl jsem strašnou radost,  a tak jsem začal dál pít. Kolju pak popravili v Katovně pánové Rejžek a Just a paní Brdečková. Určitě zaslouženě, co mají takové prvoplánové a sentimentální kýče nám dělat po světě ostudu a vyhrávat Oscary!

Práce na Nejasné zprávě o konci světa byl skoro pět měsíců trvající teror, od dubna do září 1996. Já jsem ve studiu skládal hudbu, nahrával symfonické demosnímky a Honza Jirásek, který se mnou na tomto filmu spolupracoval, je doma upravoval do čisté  partitury. Režisér Juraj Jakubisko neměl deadline, producentkou filmu byla je žena Deana, takže on si mohl dělat, co chtěl a Deana ho podporovala. Myslím ale, že často byl terorizován i on. Juraj často už čistě střižené části filmu, na které se skládala hudba, stále znovu předělával. Já s Honzou jsme psali jak šílenci, každý asi dvanáct hodin denně. Jenže jsme museli hudby podle obrazu taky měnit, co jeden den bylo dobré, druhý den neplatilo, často se skládala nová hudba, aby se pak tam vrátila původní. Uprostřed práce jsem se dozvěděl (už byla hotová hodina a půl hudby), že Deana oslovila jiné skladatele – Mertu, Boka a Mikiho Jelínka. Tak jsem chtěl uprchnout, ale Deana mi svým neopakovatelným sugestivním způsobem vysvětlila, že to tak nemyslela, že hledá „iba pieseň“ (nakonec tam je stejně píseň, která už tehdy byla složená,  zpívá ji Zuzana Michnová)a já jak pitomec sedl za piáno a psal dál. Celé tohle několikaměsíční martýrium vyvrcholilo, když jsem na konci srpna  vezl partitury na rozpis. Byl to strašnej balík, dvě a půl hodiny velké symfonické hudby. Měl jsem je v koženém vaku. Zastavil jsem se cestou v bufetu na náměstí Jiřího z Poděbrad, měl jsem strašný hlad, pak v klidu odešel a vak tam zapomněl. Uvědomil jsem si to asi za minutu, letěl zpátky, ale vak s notami někdo zatím ukradl. Napřed jsem myslel, že je to zlý sen, pak mě začal polévat smrtelný pot, prohledával jsem v rozšiřujících se kruzích popelnice kolem náměstí, protože jsem doufal, že zlodějovi šlo o vak a noty vyhodí. Nic! Tak jsem běžel domů a volal kamarádům do rádií, ať řeknou do éteru, co se mi stalo, že dám odměnu. Nic! Jen mi volal Filip Renč, že se málem zabil v autě, když slyšel z rádia, že skladatel Soukup ztratil noty v bufetu. Kdyby alespoň ve francouzské restauraci, ale v bufetu?!   Partitury byly naštěstí v počítači, ale stejně jsme je znovu týden museli upravovat, dodělat dynamiku atd. atd.  Za hudbu k Nejasné zprávě jsme dostali s Honzou Jiráskem Českého lva. Mám ji moc rád. A taky dneska mám zase moc rád Deanu a Juraje. Ale tehdy jsem chtěl vraždit.

Tmavomodrý svět se psal sám. Miluju lítání, sám lítám, vím toho hodně o pilotech z války a jejich smutných osudech, téma mi bylo velmi blízké. Už v roce 1990 jsem psal hudbu k hodinovému dokumentu BBC o našich pilotech, létajících v RAF. Na premiéře Tmavomodrého světa  jich několik, tehdy ještě žijících, bylo. Chtěl jsem si s nimi povídat, ale v tom popremiérovém mumraji to nešlo. Pak mi bylo líto, že jsem se víc nesnažil. Krásná byla premiéra Tmavomodrého světa v Londýně. V té době měl také premiéru americký film Pearl Harbour a Eric Abraham, koproducent filmu, po promítaní vystoupil na pódiu a na konci své řeči upozornil diváky, že Tmavomodrý svět stál 10 miliónů dolarů, což byla cena afterparty filmu Pearl Harbor, která se konala na Havaji.  Za hudbu k Tmavomodrému světu jsem dostal svého druhého Českého lva.

Z Nemocnice na kraji města jsem měl strach. Původní hudbu Jana Klusáka znal celý starší národ a byla výborná. Režisér Viktor Polesný mi dal volnou ruku, sám jsem si udělal dramaturgii, celý plán natáčení, určil si obsazení a pak složil a sestříhal několik hodin hudby. Seriál měl třináct dílů, každý díl necelou hodinu a do každého dílu jsem napsal plus mínus třicet minut hudby. Na projekci jsem pak zjistil, že Viktor spoustu hudby při míchání nechal zavřít, že to působí moc filmově, moc americky. Dost jsem se naštval, neměl pravdu, bídák!

Film Vratné lahve byl pro mě oříšek. Psát hudbu pro veselohru je vždy trochu problém. Nejlépe se píší dramata, romantika, akční filmy, pohádky….  Nakonec jsem našel řešení, nechtěl jsem skládat hudbu prvoplánově veselou, chtěl jsem v ní mít trochu naděje, optimismu nebo očekávání a občas i sarkasmus. Stejně jsem nakonec složil i nostalgické hudby, protože ten film zase taková veselohra nebyla. Honza Svěrák ve filmu také použil části Mahlerovi 10.symfonie, třeba pod závěrečnou scénu v balónu. V jedné recenzi si toho její autor jaksi nevšiml a vyčetl mi, že jsem v této scéně kýčovitě romantický. Chudák Mahler, sto let po své smrti to schytal.

Na začátku dubna loňského roku jsem dostal mail z Izraele, že režisér Nir Bergman chce, abych mu zkomponoval hudbu k jeho dokončovanému celovečernímu filmu s názvem Intimate grammar. Hudba musí být hotova do dvacátého května a bude to „big amount of big symphonic music“. Myslel jsem si, že se někdo trochu zbláznil, termín se mi zdál nesmyslný. Má zvědavost ale byla veliká a tak jsem je poprosil o kopii filmu. Byl to velmi silný příběh malého chlapce ze sociálně slabé rodiny, odehrávající se v Izraeli na přelomu šedesátých let a natočený podle románu známého izraelského spisovatele Davida Grossmana. V té době jsem pracoval na muzikálu Robin Hood, ale měl jsem ho již celý složený, tak jsem práci přerušil a nabídku přijal. Nir přiletěl z Tel Avivu do Prahy, posadil se mi ve studiu za záda a já začal skládat v reálném čase. Vůbec jsem neměl čas, abych alespoň chvilku přemýšlel o tom, co jsem napsal. Hrůza. Poprosil jsem svého kamaráda, skladatele Honzu Jiráska, ať si k nám sedne a pomůže mi dělat dramaturgii hudebních nápadů a motivů, protože bez odstupu se může stát, že člověk dobrý nápad vyhodí a naopak se na méně zajímavý upne. Nir kromě toho byl velmi váhavý, bál se, aby hudba nebyla příliš nápadná, aby nepřebila film. Nakonec jsem přišel na to, že ji musím pouštět ve studiu velmi potichu a pak byl spokojený. Z „big amount of big symphonic music“ zbylo asi třicet minut hudby pro malý smyčcový orchestr, flétnu, hoboj, harfu a piano. A ještě jsem napsal jednu hudbu, hranou na klarinet, saxofon a kytaru, kterou napřed zavrhl, že je „too jewish“, příliš židovská, ale nakonec změnil názor a ve filmu je. Pak vznikla zajímavá diskuze, jak my se někdy bojíme být příliš čeští a oni zase příliš židovští. I když Honza pak dopsal partituru a moc mi tím pomohl, tak jsem se na tomto filmu udřel, ukouřil a upil kafema a Nir taky. Ale stihli jsme to, hudba byla za necelé tři týdny hotová.

Intimate grammar měl premiéru 13. července v Jeruzalémě na filmovém festivalu. Dostal cenu Nejlepší  Izraelský film roku 2010 a na podzim téhož roku získal na Tokijském mezinárodním filmovém festivalu hlavní cenu Sakura Grand Prix a byl promítán v Berlíně na Berlinale 2011.

Někdy na začátku roku 1990 mně volali ze Zlínského filmového studia, že je oslovila španělská produkce Tijuana, aby jim zrealizovali pilotní animovaný film pro zamýšlený seriál a jestli bych pro něj nechtěl napsat hudbu. Práci na animovaných filmech mám rád, napsal jsem jich celou řadu a Španělé mě zajímali, tak jsem nabídku přijal. Přiletěli tři – strašlivě pyšně se tvářící šéf Honrio Rancaňo v kožených kalhotách, mlčenlivý výtvarník Eduardo Pelegrín (má umělecký pseudonym Calpurnio) a naprosto neřiditelná a nejrychleji mluvící scénáristka a režisérka Sonia Llera. Film, kerý vznikl, byl skvělý. Devítiminutová sarkastická a dost krutá parodie na western s názvem El Bueno de Cuttlas, která o dva roky později dostala hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Bilbau. V té době se mi ozval Honorio, že získali od RTVE peníze na seriál a začínají pracovat, tak ať se připravím. Byla to jedna z nejhezčích prací, jaké jsem dělal. Od roku 93 do roku 97 vzniklo třináct dvacetipěti minutových kreslených filmů, jejichž hlavním kladným hrdinou byl Cuttlas, jeho věrný černý přítel Jim a Cuttlasova snoubenka Mabel, kterou často zabili. Proti nim byl vždy bídák Jack a jeho pochopové. Každý díl byl inspirován známým celovečerním filmem nebo určitým žánrem – například Mad Max, James Bond, boxerské filmy, Indiana Jones, sience fiction, western, mexické filmy (láska, zrada a samozřejmě revoluce), gangsterky, filmy z cirkusového prostředí atd. Já jsem psal hudby ve stejném duchu, jako byly v originálech, dělal jsem si sám hudební dramaturgii a hudby jsem si nahrával většinou také sám, na orchestr nebyly peníze. Proč nebyly, mi bylo jasné po první návštěvě Valencie. Z budgetu na film se platily večeře ve výborných restauracích a co já vím, co ještě. Sami o sobě říkali, že jsou křesťansko-anarchisticko-komunistická produkce, takže je to celkem pochopitelné. Poslední tři díly mi Honorio nezaplatil, ale mně to bylo jedno. Čtyři roky jsem létal každou chvilku do Španělska, musel se naučit španělsky, protože jen s angličtinou bych byl ztracen, a měl zážitky na celý život. Seznámil jsem se se skvělými lidmi a s některými mám hluboké přáteství dodnes. Honorio sám byl velmi zajímavá postava. Říkal o sobě, že je El grande poeta (velký básník) a revolucionář. Byla to vlastně pravda, měl k tomu genetické předpoklady. Jeho otec měl za občanské války vysoké postavení ve velení republikánů, po jejich porážce s ním jako ročním dítětem jeho matka utekla pěšky přes Pyreneje do Francie. Válku prožili v Mexiku, jeho rodina se kamarádila s Fridou Kahlo a Diego Riverou a myslím, že i s Trockým. Pak žili ve Francii, ale ti je jako komunisty posléze vyhodili a tak šli do Československa. Honorio tady chodil chvíli na FAMU, ale pak odešel na Kubu, skládat básně pro Fidela Castra a jeho revoluci. Po pádu Franka se vrátil do Španělska. Zkrátka byl to revolucionář a tak to vypadalo i v produkci. Honorio umřel na konci roku 1998. Měli jsme se hodně rádi, říkal mi “klůků”(uměl docela dobře česky), pomáhal mi se španělštinou, byl  trochu můj druhý otec.

Jako Ukázku na CD jsem vybral části hudeb z dílů El Enigma Polygonal (sci-fi), El elixir de la juventud (píseň, při které padouši házejí nebožáky do bazénu, kde je žere žralok, zpívá Ivan Gutiérrez a Gábina zpívá refrén, kde jsou slova Honorio, Honorio, a ja ja jaj... revolucionář měl radost), Multimonster (kombinace Frankensteina a Nosferatu), Circo Olympo (bylo to dost absurdní nahrávat cirkusovou hudbu na samplery) a Agente Especial Triple X (Cuttlas byl takovým Jamesem Bondem).

Spolupracoval jsem s mnoha muzikanty, aranžéry, zvukaři, producenty, textaři, skladateli, zpěváky, režiséry, filmovými střihači, herci, scénáristy. Ať spolupráce probíhala v naprostém souladu nebo občas i v nesouladu, vždy jsem se snažil si z ní něco vzít a posunout se dál. Proto všem, s kterými jsem měl tu čest, tímto nesmírně děkuji.

A ještě jedno poděkování –Láďovi Filovi, skvělýmu zvukaři a geniálnímu „ajťákovi“ , se kterým mám už víc jak patnáct let alternativní pracovní manželství.

Ondřej Soukup

Březen 2011